Mezi základní charakteristiky každého vlnění patří frekvence f, vlnová délka λ a rychlost šíření v daném prostředí v. Pojem vlnová délka světla zavedl v roce 1768 Leonhard Euler. Základní vztah mezi nimi je
Frekvence vlnění se při průchodu různými látkami nemění. Toto však neplatí pro vlnovou délku, ta se mění.
Rozklad světla hranolem.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Jestliže necháme světlo procházet skleněným hranolem, rozložíme je na jednobarevná (monochromatická) světla, celý svazek se nazývá spojité hranolové spektrum a jako první ho pozoroval a popsal český fyzik Jan Marek Marci ve spise De arcu coelesti z roku 1668, tedy osmnáct let před vydáním Nové teorie světla a barev od Isaaca Newtona. Ve spektru rozlišujeme sedm jednoduchých barev, jejichž pořadí je vždy stejné. V pořadí od nejmenší frekvence k největší jsou to barvy: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová, fialová. O jednoduchých barvách mluvíme proto, že se jednobarevná světla dalším lomem již nerozkládají. Pojmem bílé světlo označujeme světlo složené ze světel jednoduchých barev. Tato světla jsou v něm obsažena ve zcela určitém poměru. Přestože ve slunečním světle chybí některé velmi úzké intervaly frekvencí, je i sluneční světlo světlem bílým. Světelný zdroj, který vyzařuje světlo o určité frekvenci/vlnové délce označujeme jako monofrekvenční – monochromatické světlo. Toto světlo nelze prakticky realizovat. Vytvořit můžeme světlo v úzkém intervalu vlnových délek – tzv. kvazimonochromatické světlo, příkladem je sodíková výbojka, jejíž světlo je žluté.
Spektrum viditelného světla.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
