Teorie
Sítnici můžeme spatřit jednoduchým oftalmoskopem, který v roce 1823 objevil Jan Evangelista Purkyně. Potřebovat budeme silně vydutou rozptylku. Při správné poloze čočky, která slouží jako duté zrcadlo a odráží paprsky světla za hlavou, se nám podaří spatřit oranžový kotouček sítnice.
Obraz se na sítnici vytváří zmenšený, převrácený a skutečný. Sítnici tvoří přibližně 130 milionů buněk. Jsou uspořádány do 3 vrstev. Buňky citlivé na světlo jsou uloženy až v nejhlubší vrstvě – jsou to tyčinky a čípky. Thomas Young a Hermann Helmholtz zjistili, že lidské oko skládá barevný obraz ze tří dílčích podnětů. Roku 1967 dostali Ragnar Granit, Haldan Keffer Hartline a Georgie Wald Nobelovu cenu za elektrofyziologické a biochemické výzkumy, při nichž dokázali existenci tří druhů fotoreceptorů citlivých na tři základní barvy. Jejich vysvětlení odpovídá Young–Helmholtzově teorii. Toto složení je umožněno tím, že lidské oko obsahuje tři druhy barevných receptorů, které jsou citlivé zhruba v oblastech 400 nm – 500 nm, 500 nm – 600 nm a 600 nm – 700 nm. Tyto receptory se nazývají čípky a obsahují iodopsin – fotoaktivní pigment reagující na různé vlnové délky. V šeru vidíme černobíle pomocí tyčinek, které obsahují rodopsin a jsou značně citlivější než čípky. Čípků je v oku 6,5 miliónů, tyčinek 125 miliónů. V sítnici jsou rozloženy nerovnoměrně. Nejvíce čípků je v oblasti tzv. žluté skvrny a to především v ústřední jamce. V těchto místech se nevyskytují žádné tyčinky. Čípků směrem k okraji sítnice ubývá, tyčinek přibývá. Čípky mohou být v plné činnosti při jasech větších než 10 cd m–2, tj. při fotopickém vidění (čípkovém). Při jasech menších než 10–3 cd m–2 zůstávají v činnosti jen tyčinky – vidění skotopické (tyčinkové). Při skotopickém vidění jsme barvoslepí. Přechodným stavem je vidění mezopické, při kterém se v závislosti na intenzitě osvětlení uplatní tyčinky i čípky; je však namáhavé.
Funkci čípků vyzkoušíme následovně. Sledujme chvíli dobře osvětlenou bílou plochu přes barevnou fólii. Když potom fólii odděláme, vidíme stěnu chvíli v barvě doplňkové k barvě fólie (např. k zelené načervenalou, k modré žlutou apod.). Ještě lépe je jev pozorovatelný, díváme–li se nejdříve například na obarvenou žárovku a potom na stěnu, kde uvidíme její obraz v doplňkové barvě. Pozorujeme–li chvíli předmět jedné barvy, čípky se unaví a nejsou tolik citlivé na tuto barvu. Proto pak při pozorování bílé stěny tuto barvu chvíli nevnímají a v daném místě vidíme obraz v doplňkových barvách.
Fyziologické optické klamy jsou klamy způsobené nedokonalostí zpracování informace v mozku. Patří sem např. klamy způsobené iradiací (přezáření), kontrastem popř. z délky trvání vjemu. Iradiace je zdánlivé zvětšení světelné plochy na tmavém pozadí. Z tohoto důvodu se úzké osvětlené štěrbiny jeví jako širší. Tato chyba vzniká podrážděním sousedních zrakových elementů na sítnici. Iradiace je příčina, proč se jeví světlá plocha na tmavém pozadí větší než stejně velká tmavá plocha na světlém pozadí. Kontrastem rozumíme dvě oblasti zorného pole s nestejným jasem (světlostí).
Zrakový vjem nevzniká při podráždění buněk sítnice hned s vnějším podnětem a ani hned nezaniká. Doba doznívání vjemu závisí na vlnové délce a intenzitě světla. Když je vjem silnější, tak déle doznívá než vjem slabší. Tyto projevy aktivity sítnice po podráždění jsou krátkodobé (jsou způsobeny setrvačností sítnice, kde se následně obrazy objeví v původních barvách) nebo dlouhodobé (následné obrazy se objevují v doplňkových barvách – tzv. Purkyňovy paobrazy). Tento kontrastní paobraz je způsoben předrážděním světločivných buněk v části sítnice, na něž působily světelné podněty z pozorovaného obrazu. Jedná se o stopu zrakového vjemu v negativní podobě, kdy paobrazy trvají jen pár vteřin a to dokud se činnost buněk v částech sítnice neobnoví. I při pozorování barevných obrazců se můžeme setkat s paobrazy. Pokud se totiž díváme delší dobu na obrazec výrazně seskupených barev a pak upřeme zrak na bílou či šedivou plochu, objeví se obraz v doplňkové barvě.
